Stíny horkého léta.

S velkými nadějemi jsem vítal začátek léta. Je to konec starých časů, přichází období plné změn v mém životě. Přál jsem si najít velkou lásku. Když si člověk něco moc a moc dlouho přeje, nakonec se mu to splní. Zůstalo však pouze u přání, skutečnost byla jiná. Smutná, zastíněná, jako na odvrácené straně Měsíce, kterou nikdy ze Země nespatříme. Lásku vystřídalo zklamání. Jestliže někomu otevřete své srdce, a on vám jej zlomí, vypadáte jako hlupák. Proto je lepší, nechat své city u ledu a řídit se rozumem. Někteří lidé dokážou ublížit. Sami touží po štěstí, ale cestu k němu neznají. A když jim tu cestu ukážete a vybídnete je, aby šli s vámi, tak vás po několika krocích zradí a opustí. Objeví se jako meteor, zazáří na vašem nebi jako kometa, vzápětí rychle pohasnou, aby se nakonec ztratili v nekonečných hlubinách vesmíru. Zůstane po nich prázdno a stíny na duši. Orchestr hrál do úplného konce a Titanik klesal na dno oceánu. Život mě nepřestává překvapovat... O několik dní později zasáhla Prahu stoletá povodeň.